O knize: rok / "...Sanka měla sen, o kterém nikdo nevěděl... Sanya snila o tom, že uvidí skutečné moře. Snil jsem o tom, že za jasného slunečného dne slétnu dolů po kamenných schodech na břeh, pohltím všechny větry a dotknu se Moře, a pak poběžím podél okraje příboje a rozbijíc vlny na malé studené duhové šplouchání. Doběhněte k molu, u kterého se za hlučně šplouchající vody majestátně pohupuje loď, jejíž stěžně sahají až k samotnému nebi a tančí mraky. Loď, která ho odveze k matce... Sanka vyběhne po žebříku a padne do silných rukou svého otce-kapitána, vzlétne k nebi, zmítán silnými pažemi. A pak se přitiskne ke své bundě (Sanka dokonce cítila chladnou drsnost látky) a uslyší milovaná slova: „No, zlato, jdeme. Máma na nás čeká…»